Proč Blog?

Znáte ty naivní mladistvé ambice a představy typu- já až budu velká, napíšu nějakou výbornou kvalitní knihu (nejlépe moderní román :-D), budu se tím úžasně realizovat a každýho to určitě bude zajímat? Svět na tohle jistě čeká a budu tím neskutečně užitečná.. (nečeká :-D) Nebo- dostanu naprosto převratný nápad, pořídím si na to patent, zbohatnu a podniknu cestu kolem světa (nedostanu :-P). Takže s přibývajícími roky a rostoucím reálným pohledem na svět jsem zjistila, že nemá smysl o něčem takovém fantazírovat a naopak činy a smysluplná (nudná?) práce je perspektivnější. Jenže v dnešním světě blogů mě tak napadlo, že bych se ze svého super komplikovaného myšlení a pocitů mohla vypsat. Že by mi to mohlo pomoct a třeba mě to někam povede nebo posune. Psychologem sama sobě. Proč?

Odmalička jsem se věnovala krasobruslení. Měla jsem už od narození bezlepkovou dietu- celiakii a jelikož žádná školka tenkrát nevařila bezlepkově, byla jsem trochu nespolečenské dítě a s nikým si nechtěla hrát (tohle mi trochu zůstalo dodneška, jsem extrovertní introvert :-D ). Mamku napadlo, že se budu věnovat nějakému sportu, abych se otrkala. A nápad to byl dobrý, protože jsem se postupem času dala na tance na ledě a stali jsme se Mistry České republiky a velmi dobře ji reprezentovali. Jenže když každý den makáte, potíte krev a sníte o tom, že jednou opravdu pojedete na Olympiádu, že získáte Evropský titul a pak to najednou všechno nečekaně a neštastně skončí.. V 19 letech jsem se stala skoro ze dne na den holkou bez snů a nevěděla co se sebou. Najednou si připadáte úplně ztraceně, životní sen vám skončil, nejste užiteční ani ničím prospěšní. Jak mám teď žít, co budu dělat? Jak mám zase lidi překvapit, co udělat, aby rodina byla pyšná a pochválili mě?

Takže jsem s tím prostě bojovala, vystudovala Vysokou školu, trochu se zrealizovala v práci, zhubla a nabrala dohromady asi 100 kilo (protože když skončíte s vrcholovým sportem a máte za sebou velkou část života s trenérkou z Ukrajiny, nemůžete být prostě normální) a uvědomila si, že jelikož jsem dosáhla věku mé obávané třicítky, je čas začít žít. Jako velká holka bych si měla uvědomit, že život není o tom sbírat ceny a pochvaly a zavděčit se někomu, abych byla šťastná, ale být šťastná jen tak. Protože se mám ráda, protože stojí za to žít jen tak a nic neočekávat. Ještě úplně nevím, jak na to, ale věřím, že mi s tím tohle moje blbnutí pomůže. Ráda bych se s vámi podělila o některé mé myšlenky, zážitky a události z mého života. Co ode mě můžete čekat?

První důležitá ( a zásadní :-D ) informace je, že mám ráda jídlo a pití. Nejen vodu, ale i alkohol :-D Takže krom toho, že jsem opravdový gurmán, snažím se jíst zdravě. Zkouším různé diety nediety, recepty a teď už spíše nastolit zdravý životní styl, který by mi vyhovoval (protože diety jak víme nefungují). Miluju výlety, procházky, cestování, objevování nových míst & podniků & restaurací a všechno musím zdokumentovat (fotomaniak). V poslední době jsem lehce závislá na běhání, ale snažím se v tom najít rovnováhu, protože všeho moc škodí a protřídit to i novými aktivitami typu fitness, tanec, kolo, brusle, jóga.. Taky jsem trochu shopaholic, pokouším se být v obraze ve světě módy a celkově pečovat o sebe. Na tohle mám mezi kamarádkama pár úžasných poradkyň a děkuju jim za to ( nejen za to ). Úplně nejraději si ale užívám života a když mi to fakt vyjde, nejsem upjatá a vypnu mozek, říkám tomu takové to neplánované kouzlo okamžiku. Protože dokonalost je nereálná, snaha o ni je ubíjející a je to vlastně dost nudná záležitost.

O to vše se s vámi chci podělit. N.