Dvacítka versus třicítka


Bude to znít, jako bych byla stará jako Metuzalém, ale těch deset let je prostě znát. Jako mládě jsem byla přesvědčená, že až vyrostu (prostě až mi bude těch 28 plus :-), budu určitě vdaná a budu mít minimálně dvě děti.  Samozřejmě až po dostudování školy, získání praxe v první práci a nějakém tom kariérním postupu. Jenže ono je to jinak a já se necítím na to, že bych měla zítra rodit děti.

Vždycky jsem se obávala budoucnosti a málo improvizovala. Je mi líto, že jsem si tu bezstarostnost a mládí více neužila. Teď je to přece jen o něco těžší, s hypotékou na krku. Navíc je bohužel pravda, že na nás společnost vyvíjí tlak. Zejména na nás ženy. Měly bychom být supermanky a plnit nesčetné role v dnešní moderní době. Vystudované, upravené, milé, kamarádské. Pracovat na kariéře, vařit, sportovat, společensky žít. Být dobrou kamarádkou, dcerou, přítelkyní, manželkou, matkou. Dobře, ani vy chlapi to nemáte jednoduchý, ale myslím, že jste na tom prostě líp. Šediny a vrásky u vás vypadají sexy, zrajete jak víno. Na všechno máte spoustu času a netikají Vám biologické hodiny. To my, osoby něžného pohlaví, přemýšlíme nad tím, jak všechno stihnout a být co nejlepší, jak zase zazářit.

Ale moje první rada zní: VYKAŠLETE SE NA TO VŠECHNO. Taky jsem chtěla být dokonalá a je to
vyčerpávající. Buďte sví a užívejte si každého nového dne. Bez přemýšlení a okolků. Nejen před třicítkou, ale i po ní samozřejmě. Hlavně po ní :-).

Když se ptali Dalajlámy, co ho na lidech a lidskosti nejvíc překvapuje, odpověděl:

"Lidé. Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví, potom se tak znepokojují minulostí a budoucností, že si neužívají přítomnosti, a tak nežijí ani v přítomnosti ani v budoucnosti. A žijí tak, jakoby neměli nikdy zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili."

Co dalšího bych chtěla, aby mi někdo řekl ve dvaceti? Aby se mnou někdo zatřásl? :-)

ŠTĚSTÍ JE STAV MYSLI. Taky si někdy kladete podmínky "až"? Budu šťastná, až dodělám školu, až  získám práci, až zhubnu, až najdu pravou lásku.. proč si ale klást překážky a štěstí odkládat? Máte právo na to se radovat každý den. Jen tak. Štěstí je postoj, je to přístup k životu. Všechny dny určitě nejsou sluníčkové, ale je důležité zachovat si lásku k sobě i k nejbližším a pokoru k životu, která vám přirozeně přinese vděčnost za všechny ty neobyčejně obyčejné věci a zázraky, které máme "zadarmo". Že je venku krásně, že máme na stole výborný oběd, že jsme zažili hezký čas strávený s přáteli či rodinou...


NEUTRÁCEJ ZA BLBOSTI A ŠETŘI. Bezhlavě jsem si kupovala, co mě napadlo. Jsem typ člověka, který neudrží moc peníze při sobě. Asi je to tím, že jsem si na vše musela vždy vydělat sama. A proto zastávám názor, že než mít o pár drobných navíc, je lepší je utratit a života si pořádně užít. Ale zjistila jsem, že i pár "drobných" dokáže udělat pěkný výsledek na účtě. Kdybych si nekupovala vodu, žvýkačky a časopisy na benzínkách.. Kdybych si unáhleně nepořídila tolik nepotřebného oblečení.. Kdybych nedostala pokuty za parkování, odtah a rychlou jízdu.. Tak jsem měla víc našetřeno. A mít rezervu, to se vždycky hodí. Nejvíc se mi v pozdějším věku osvědčilo poslat část peněz ihned po výplatě na jiný účet, abych s nimi prostě nemohla manipulovat.

TĚLO NENÍ ODPADKOVÝ KOŠ. Naše tělo je to nejdůležitější, co máme. Ale rozhodně se k němu tak nechováme. Doma si uklízíme byt, auto, čistíme a pucujeme, co se dá. Ale nenapadne nás mnohdy se tak chovat k našemu tělu. Špatně jíme, moc pijeme, málo spíme, nadmíru pracujeme, příliš sportujeme nebo se naopak nehýbeme vůbec. Naučila jsem se, že je důležité být v tomto trochu sobcem a prostě myslet na sebe, poslouchat své tělo. Měla jsem pár smutných období a říkala si, že nestojím za nic. Že jsem obyčejný a neužitečný člověk. Pak, když jsem se ale podívala opravdu dovnitř sebe, zjistila jsem, že hluboko uvnitř, jsem pouze já. To já se sebou žiju celý život. A jsem jediná, na koho se můžu opravdu spolehnout. Musím se přece "zachránit" a starat se o sebe. Zní to sobecky, ale uvědomila jsem si, že já jsem to nejdůležitější, co mám. Ano, samozřejmě, máme rodinu a přátele, ale někdy se můžeme cítit zranění a zklamaní. A pokud nemáme hezký vztah sami se sebou, nemáme na čem stavět. V momentě, kdy si to uvědomíme, upřednostníme sebe před věcmi, které nám ubližují.


KOSMETIKA ZÁKLAD. Říkaly mi: "choď na tu kosmetiku, později to oceníš". Ale já neposlouchala. Když mě to tak strašně nebavilo. Někde ležet a čekat. Připadalo mi to jako ztracený čas. A bylo zvláštní, že na mě někdo "šahá". Měla jsem šílené myšlenky, že ten člověk určitě trpí, když mně musí masírovat obličej. Ale hurá, zlomilo se to ve mně a na kosmetiku už chodím. Vím, jak je hydratace pleti důležitá a i tu masáž obličeje "přežiju". Beru to tak, že investuju do sebe a to je to nejcennější, co pro sebe můžeme udělat. Už to totiž nebude trvat dlouho a i v tom Lidlu se mě přestanou ptát na občanku :-).

CESTUJ A VÝLETUJ. Někde jsem četla, že to nejsou peníze, které činí lidi šťastnými, ale zážitky. Cestování a výlety se prokázaly jako nejlépe strávený čas, jaký pro svoje štěstí můžete udělat. Takže dokud můžete, cestujte. Poznávejte různé kultury, objevujte svět. Nemám děti, ale kvůli práci si nemůžu dovolit (ani finančně) lítat nonstop po světě. Snažím se ale maximálně využít veškeré volné dny, víkendy a příležitosti, které mám, abych mohla alespoň "výletovat". Loni se nám zadařila dovolená na Bali, v plánu je další "exotičtější" destinace, tak snad se to letos také podaří. Naši prarodiče neměli tu možnost tolik cestovat, my ji máme a je to úžasné. Koukejte na slevomat, zjišťujte možnosti, opravdu se toho dá spousta vymyslet.


CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ .. Mozek v mládí funguje opravdu svižněji než ve třiceti. Neměla jsem si
dávat pauzu od školy, o to těžší ji bylo dodělat při práci. I když to bude znít asi trapně, jsem pyšná na to, že jsem si dodělala inženýrské studium v 29 letech. Bolelo to. Trvá, než se do toho člověk zase dostane. Proto u vědomostí zastávám názor, že čím dřív, tím líp. To platí i u jazyků. Prohlubovat své znalosti, jak jen to je možné. Posouvat se pracovně, jak jen to jde. Vím, že je x lidí, kteří zvládnou studium při práci, při mateřství nebo dle jejich slov "na stará kolena". Klobouk dolů. Překonávat své možnosti a jít přes své hranice je nepříjemné, ale odměna je sladká. Ten pocit vítězství a to, že se vyvíjíme a posouváme, stojí za to.

JAK JEDNAT S LIDMI A SVÝMI PARTNERY. Tak to se učím dodnes. Jak moc bych ocenila, kdyby mi dal někdo manuál a já tím vším proplula s grácií. Většinou je po bitvě každý generál a člověk si říká, co měl říct nebo udělat jinak. Jedno už vím jistě. Pokud máte například životního partnera, na kterém vám záleží, nemějte jen jeho. Mějte i svůj život, držte si své koníčky a přátele. V našem životě potřebujeme několik pilířů, pro které žijeme a pouze partner nebo práce či sport to prostě NEJSOU. Měli bychom být více všestranní, aby když se jeden pilíř zhroutí, mohli jsme ho opravit a pokračovat dál. Židle taky nestojí na jedné noze a "snižuje riziko své stability".

Když jsem tak nad sebou přemýšlela, mrzí mě, že jsem se většinu života něčím trápila. Do dvaceti let jsem krasobruslila a sport byl pro mě vším. To se zdát být v pořádku, ale s trenérkou, kterou jsem měla, úplně ne. Ta mě hodně deptala. Pak jsem se hledala a nevěděla co se sebou. Pustila jsem se s velkou vervou do práce a jelikož jsem měla samé komplikované partnerské vztahy, extra moc jsem toho neprožila. Dovedu si to představit mnohem lépe. Vnímám, že jsem využila svůj potenciál tak na 30%. Naštěstí poslední roky tomu je jinak a změnilo se to. Čím dřív si uvědomíme, že žijeme jen jednou a právě teď, tím líp... !!! :-)

Jak se Vám líbil dnešní článek? Váš názor mě zajímá a cením si každého komentáře. Díky, N.